Technická data ponorek ( Německo 1939 - 1945 )
PONORKY TYP VII
Typ VII-B
Výchozí varianta Typ VII-A měla záďový torpédomet umístěný vně. To bylo odstraněno u verze Typ VII-B, která měla již torpédomet spolu s místností pro obsluhu a pro jedno rezervní torpédo zabudovánu v zadní části uvnitř trupu.
VII-B měl na horní palubě vodotěsné schránky, pro uskladnění dalších rezervních torpéd, čímž se zvýšil celkový počet torpéd na 14 kusů. Oproti základnímu modelu byl Typ VII-B o něco rychlejší a měl větší akční rádius, což mu umožňovalo operovat dále v Atlantiku. Typ VII-B svým prvním spuštěním na vodu v r. 1938, vydláždil cestu nejrozšířenější variantě vůbec, U-bootu Typ VII-C.
• Vytlak: 753 tun (na hladině), 857 tun (pod hladinou)
• Delka: 66,5 m
• Šiřka: 6,2 m
• Ponor: 4,7 m
• Max. rychlost: 17,2 uzlů (na hladině), 8,0 uzlů (pod hladinou)
• Dosah: 6500 nm (12 uzlů na hladině), 90 nm (4 uzly pod hladinou)
• Hloubka ponořeni: 150 m (operační), 225 m (maximální)
• Doba zanořeni: 30 sekund
• Torpedomety: 4 přední, 1 zadní
• Rezervni torpeda: 7 interní, 2 externí
• Děla:
− 1 x 88 mm palubní dělo
− 1 x 20 mm Flak
- posádka: 44 mužů
Typ VII-C
Typ VII-C byl se svými 577 kusy, postavenými do konce války, celkově nejrozšířenější variantou. Oproti VII-B měla delší trup ,ale parametry pohonné jednotky přitom zůstaly stejné, což vedlo k mírně horším výkonům pod hladinou. Typ VII-C byl poprvé spuštěn na vodu v r. 1940. Tyto U-booty tvořily páteř německých ponorkových sil v bitvě o Atlantik.
• Vytlak: 761 tun (na hladině), 865 tun (pod hladinou)
• Delka: 67,1 m
• Šiřka: 6,2 m
• Ponor: 4,8 m
• Max. rychlost: 17,2 uzlů (na hladině), 7,6 uzlů (pod hladinou)
• Dosah: 6500 nm (12 uzlů na hladině), 80 nm (4 uzly pod hladinou)
• Hloubka ponořeni: 150 m (operační), 225 m (maximální)
• Doba zanořeni: 27 sekund
• Torpedomety: 4 přední, 1 zadní
• Rezervni torpeda: 7 interní, 2 externí
• Děla:
− 1 x 88 mm palubní dělo
− 1 x 20 mm Flak
- Posádka : 44 mužů
PONORKY TYP IX
Z prototypu I-A byl odvozen Typ IX, atlantický typ s mnohem větším dosahem než měl Typ VII. U-booty Typ IX
operovaly ve vzdálených vodách Karibiku, v jižním Atlantiku a dokonce v Indickém oceánu.
Typ IX byl mnohem větší než Typ VII, aby měl dostatečnou kapacitu pro uložení paliva a zásob na dálkové
plavby. Větší rozměry ponorky vylučovaly nasazení v některých oblastech, zejména ve Středomoří, a také
zapříčinily, že ponorka byla snadným cílem pro letadla Spojenců.
Typ IX-B
Typ IX-B byl prvním vylepšením základního typu ilustrující vývoj této třídy: neustále zvyšování operačního
dosahu. U této varianty byla zvětšena kapacita zásob paliva pro dosažení mírného zvýšení dosahu na úkor
zhoršení parametrů výkonu. Tato varianta byla spuštěna na vodu v r. 1938, stejně jako Typ IX-A.
• Vytlak: 1051 tun (na hladině), 1178 tun (pod hladinou)
• Delka: 76,5 m
• Šiřka: 6,8 m
• Ponor: 4,7 m
• Max. rychlost: 18,2 uzlů (na hladině), 7,3 uzlů (pod hladinou)
• Dosah: 8700 nm (12 uzlů na hladině), 64 nm (4 uzly pod hladinou)
• Hloubka ponořeni: 150 m (operační), 225 m (maximální)
• Doba zanořeni: 35 sekund
• Torpedomety: 4 přední, 2 zadní
• Rezervni torpeda: 8 interní, 7 externí
• Děla:
− 1 x 105 mm palubní dělo
− 3 x 20 mm Flak
− 1 x 37 mm Flak
- Posádka: 48 mužů
PONORKY TYP XXI
S využitím některých konstrukčních prvků z návrhu Typu XVIII profesora inženýra Helmutha Walthera
byl vytvořen Typ XXI [říkalo se mu Elektro, protože nesl ohromné množství elektrozařízení, pozn. překl.],
představující špičku technologického rozvoje ponorek za 2. světové války, který se stal vzorem pro další
poválečný ponorkový vývoj. Typ XXI byl konstruován tak, aby dosáhl velké rychlosti pod hladinou. Palubní
dělo, které stejně představovalo jen pomocnou zbraň bylo odejmuto a na trupu byly odstraněny všechny
nerovnosti, za účelem získání hydrodynamického tvaru.
Výsledkem toho bylo dosažení podhladinové rychlosti 17 uzlů – což dalece přesahovalo rychlost, kterou
mohly vyvinout obchodní lodě na hladině– a taktéž se tím podařilo dosáhnou dosud nevídaného akčního
rádia při plavbě pod hladinou. Velký náklad torpéd a nový rychlonabíjecí mechanizmus udělal z tohoto
U-bootu silného protivníka.
Avšak pokroková technologie přišla pro Němce příliš pozdě, jejich náročný a nákladný výrobní proces vedl
k tomu,
že byla operačně nasazena jen část ze 120 vyrobených kusů.
• Vytlak: 1,621 tun (na hladině), 1819 tun (pod hladinou)
• Delka: 76,7 m
• Šiřka: 6,6 m
• Ponor: 6,3 m
• Max. rychlost: 15,6 uzlů (na hladině), 17,5 uzlů (pod hladinou)
• Dosah: 11150 nm (12 uzlů na hladině), 285 nm (6 uzlů pod hladinou)
• Hloubka ponořeni: 175 m (operační), 275 m (maximální)
• Doba zanořeni: 25 sekund
• Torpedomety: 6 přední, 0 zadní
• Rezervni torpeda: 17 interní
• Děla: 2 x 20 mm Flak
Posádka: 57 mužů
TORPÉDOVÁ VÝZBROJ
Na začátku 2. světové války Němci používaly torpéda, která se nelišila od většiny torpéd používaných
u vojenských námořních sil ostatních mocností. V zoufalé snaze narušit zejména obchodní námořní plavbu
Spojenců a zastavit jejich konvoje navzdory zesilujícímu protiponorkovému úsilí a díky vrozené německé
vynalézavosti, vznikly během války exotické zbraně.
Torpéda na počátku války
Na začátku války měli Němci dva základní typy torpéd:
T-I (model G7a) bylo torpédo poháněné stlačeným vzduchem o průměru 533 mm s maximálním dosahem
12500 m na nejmenší rychlost, která byla 30 uzlů. Na střední rychlost 40 uzlů byl dosah 7500 m a na velkou
rychlost 44 uzlů byl dosah 5000 m. Proud bublinek pohonu vytvářel za torpédem dobře viditelnou brázdu
a proto bylo v nařízeních stanoveno používat tato torpéda pouze při nočních útocích.
T-III (model G7e) bylo elektricky poháněné torpédo s dosahem 5000 m při 30 uzlech. Elektrický pohon
nevytvářel viditelnou brázdu za torpédem, ale pokud mělo torpédo doplout až na hranici maximálního
dosahu, musely být ještě před odpalem předehřívány baterie. V roce 1942 bylo zavedeno zdokonalená verze
T-IIIa, která měla dosah 7500 m při rychlosti 30 uzlů.
U obou typů se používal jednoduchý řídící mechanizmus, skládající se mechanického zařízení udržující
hloubku ponoru a gyroskopu. To torpédu umožňovalo, přinejmenším teoreticky, plout v konstantní hloubce,
přímočarým směrem, dokud nenarazí do cíle nebo dokud se nezastaví pohon.
Němci v té době používali roznětky, které se aktivovaly nárazem a změnou magnetického pole. Pokud se
torpédo s magnetickou roznětkou dostalo pod kýl lodě a tam explodovalo, způsobilo kritické poškození trupu.
Problémy
Námořníci na U-bootech se velmi často setkávali se selháním torpéd, která se nápadně podobala selháním,
se kterými se setkávali Američané v pozdějších letech války, v boji proti Japoncům. Selhání byla zapříčiněna
celou řadou technických nedostatků v konstrukci německých torpéd.
Vadný mechanizmus pro udržení stálé hloubky měl za následek, že torpéda plula ve větší hloubce, než na
kterou byla ve skutečnosti nastavena. Po odhalení této závady nastavovaly posádky hloubku torpéd na nulu,
dokud nebyl do torpéd montován opravený mechanizmus, u kterého se tento defekt nevyskytoval.
Navíc se ukázalo, že magnetické roznětky měly příliš velkou citlivost, což vedlo k předčasnému výbuchu
torpéda, mnohdy i na hranici odjištění [250 metrů pozn. překl]. Proto velitelé U-bootů raději začali používat
spolehlivější nárazové roznětky, než by ohrožovali životy své posádky. To trvalo do doby, než se začal používat
zdokonalený typ magnetické roznětky.
Ovšem nárazové roznětky nebyly také příliš spolehlivé. Několik úderníků na hlavici torpéda bylo konstruováno
tak, aby nárazem inicializovaly výbuch torpéda. Ale vada na údernících zapříčinila, že čím více se úhel nárazu
lišil od 90°, tedy od kolmého nárazu, tím bylo selhání častější. .
V prvních měsících války byly tyto nedostatky odhaleny a zavedení torpéd, u kterých byly tyto vady
odstraněny, mělo za následek, že se rapidně zvýšila účinnost ponorkových sil během bojové činnosti.
Ale to byl teprve začátek.
Zdokonalený řídící systém
Jak se zintenzivňovala válka v Atlantiku, bylo pro velitele U-bootů čím dál tím těžší, přiblížit se konvojům
dostatečně blízko, aby mohly efektivně zaútočit se základními typy torpéd s přímočarou dráhou plavby.
Spojenci používali čím dál tím účinnější protiponorkové zbraně a dařilo se jim držet ponorky v dostatečné
vzdálenosti.
Z toho důvodu Kriegsmarine hledala způsoby jak zvýšit pravděpodobnost zásahu cíle na větší vzdálenosti,
a dala U-bootům větší šance v boji. Výsledkem toho byla řada zdokonalení řídícího systému, aby se torpéda
chovala mnohem inteligentněji.
Vývoj šel dvěma rozdílnými cestami:
• Torpéda s programovatelnou vyhledávací dráhou, která by měla velké šance, že zasáhnou cíl plující
v konvoji.
• Akusticky naváděná torpéda, která by se dokázala sama navádět na hluk lodních šroubů a motorů cíle,
a znemožnil cíli uniknout manévrováním.
Torpéda s proměnlivou dráhou
Myšlenkou tohoto konstrukčního řešení bylo vyvinout torpédo, které po odpálení normálně zamíří k cíli po
přímočaré dráze a v případě, kdy po určité vzdálenosti mine cíl, přejde do vyhledávacího režimu křižující směr
pohybu konvoje, se snahou zasáhnout libovolný cíl.
Jeden z nejúspěšnějších typů byl Federapparat Torpedo (torpédo s pérovým zařízením) zkráceně FaT,
pro jehož výrobu se používaly jako základ oba typy, T-I a T-III. Řídící systém FaT-I měl velmi omezené možnosti
nastavení. Gyroskop udržující torpédo v přímém směru v počáteční fázi, a na základě výpočtu vzdálenost
do středu konvoje. Tuhle vzdálenost mohl nastavit zbrojní důstojník.
Pokud v první fázi, během přímočaré plavby nebyl zasažen cíl, vykonalo torpédo levou nebo pravou zatáčku
o 180°, toto mohl také nastavit zbrojní důstojník, a plulo zpátečním směrem. aby našlo cíl.
V případě, že ani potom torpédo nezasáhlo žádný cíl, po dalších 800 nebo 1600 metrech, tuto dálku opět
mohl nastavit zbrojní důstojník, vykonalo další zatáčku o 180° do opačného směru. Tohle schéma se
opakovalo do doby, dokud torpédo nezasáhlo libovolný cíl, nebo dokud se nepřestalo pohybovat z důvodu
zastavení pohonu.
Výsledný vyhledávací obrazec se podobal příčkám na žebříku. Po této dráze se torpédo pohybovalo konstantní
rychlostí a postupně křižovalo dráhu plavby konvoje. Aby se dosáhlo ideálního stavu, musel velitel U-bootu
manévrovat tak, aby s ponorkou mířil téměř kolmo na směr pohybu konvoje a vystřelené torpédo příčně
protínalo dráhu konvoje.
Další zavedený řídící systém LuT [Lage Unabhängige Torpedo], překonával omezení, které se vyskytovaly
u FaT-I a také mohl být používán v kombinaci s elektrickým pohonem. Řídící systém LuT se složitěji
programoval, měl sekundární gyroskop pro flexibilnější nastavení možností vyhledávání. Přesto bylo
vyrobeno pouze 70 kusů takových torpéd.
FaT-II byly rovněž s elektrickým pohonem. Gyroskopické zařízení torpéda umožňovalo po počáteční přímočaré
fázi plout po kruhové dráze. Tato torpéda byla určena zejména jako obranná zbraň, proti ozbrojeným
eskortám.
Akusticky naváděná torpéda
Spojenci používali stále účinnější protiponorkové taktiky a techniky, což mělo za následek, že ztráty U-bootů
byly stále větší. Němci museli najít způsob jak doprovod konvojů „zaměstnat“, aby se vyhlídky U-bootů
v Atlantiku zlepšily.
Poskytnutí výhody U-bootům mělo přinést torpédo T-V [nazývané Zaunkönig - střízlík pozn. překl.]
s akustickým samonaváděním. Základem bylo elektrické torpédo T-III, jeho maximální rychlost byla u T-V
redukována na 24,5 uzlu, aby se snížil jeho vlastní hluk, přetrvávající problém akustického řídicího systému.
Tím se jako vedlejší účinek zvýšil dosah na 5750 m.
Technologie akustického navedení trpěla některými vedlejšími nedostatky. Hlavice zachytila pouze hlasitý
zdroj hluku a cíl musel plout rychlostí minimálně 12 – 15 uzlů nebo rychleji, aby hluk jeho strojů byl pro
navádění dostatečný. Spojenci tento nedostatek odhalili a vyvinuli k oklamání akustických torpéd zařízení,
které bylo taženo za lodí a vydávalo hlasitý ruch [tzv. „řehtačka“]. Hlavice mohla také určit za cíl hluk motorů
a hřídelů vlastní ponorky, takže se stalo běžnou praxí ihned po vystřelení torpéda T-V se rychle dostatečně
hluboko ponořit a vyhnout tomuto nebezpečí. Tím měli velitelé U-bootů často znemožněn přehled o situaci,
a nemohli správně vyhodnotit, zda torpédo zasáhlo cíl, vedlo to k přehnaně kladným vyhodnocením zásahů
torpéd T-V.
Koneckonců, i přes fakt, že skutečná účinnost T-V byla jenom kolem 30%, ji stále můžeme považovat za zbraň
pozoruhodné konstrukce.